Fotbal: Jsme pořád levný sport, říká trenér žáků v Klánovicích


Kluci, kteří se prohánějí v jejich dresu, mají stejný cíl jako všichni mladí fotbalisté: hrát Ligu mistrů či světový šampionát. „Ale platí, že sehnat děti je výrazně těžší než dřív,“ říká Tomáš Svoboda, který trénuje starší žáky v Klánovicích, pražské městské části na východní hranici metropole.
 
Ačkoli místní oddíl nepatří mezi velká pražská mužstva, tradici má – a to nezanedbatelnou, fotbal se v Klánovicích organizovaně hraje od roku 1909. Současnot však jednoduchá není. „Za šest sedm let, které se pohybuju okolo klánovického fotbalu, jsem poznal, že děti celkově méně sportují. K tomu je velkou konkurencí florbal či tenis,“ líčí Svoboda. „Překvapuje nás, že je děti neberou jako doplňkové sporty, vždyť obojí jde dělat paralelně s fotbalem.“
Klánovická péče o mládež úspěchy má, do oddílu přicházejí děti z Černého Mostu, Šestajovic či Úvalů. „Myslíme si, že to neděláme úplně špatně,“ usmívá se Svoboda. Užší spolupráci oddíl má s Viktorií Žižkov. „Dobré kluky tam posíláme na střídavý start a k nám si naopak od nich chodí v uvozovkách oddechnout ti, kteří už třeba nestíhají tolik trénovat kvůli škole nebo se sportu chtějí věnovat trochu méně. Nejsme profesionální tým, vše je u nás o něco volnější.“ 
V Klánovicích začíná práci s dětmi minipřípravkou (školičkou) pro čtyř- až šestileté, pak má klub až po mladší dorost obsazeny takřka všechny kategorie. „Letos nám chybí starší přípravka, ale to je obecně problém menších klubů v Praze,“ říká Svoboda. „Pak se stává, že musíme posouvat ročníky. Pro slabší kluky je to plus, pro ty nejlepší však ztracený rok. V takových chvílích nás někdy opouští.“
Odchody se však častěji dějí méně bolavou cestou, a to díky pravidlu o střídavých startech, jež umožňuje fotbalistům neopustit svůj tým. „Můžou totiž hrát paralelně za klub, který působí ve vyšší soutěži,“ líčí klánovický trenér. „Takto spolupracujeme s Újezdem a Viktorkou Žižkov.“
Střídavé starty zpestřují tréninkový proces, ten klasický v Klánovicích zní: příprava dvakrát týdně po hodině a půl či dvou hodinách. „Plus víkendové zápasy,“ dodává Svoboda. „U malých je všechno hlavně hra. Oni kolikrát neumí ani kotrmelec, je třeba dělat základy tělesné vychovy. Postupně se pak všechno specializuje.“
Kotrmelec nezmiňuje v nadsázce, práce s dětmi mu to opravdu ukázala. „Je mi čtyřicet, takže nechci mluvit ve stylu – za našich mladých let,“ usměje se Svoboda, ale vážněji dodá: „Situace se sice dramaticky nehorší, ale zároveň se nelepší. Přicházejí desetileté děti, které vůbec neumějí běhat, běhají jen po patách... To se strašně těžko odnaučuje.“
 
V Klánovicích se vztah ke klubu tvoří rodinnými pouty. A to je i případ Tomáše Svobody. „Mám v Klánovicích syna a když se tak rozhlížím po ostatních trenérech, jsou to všichni tátové od malých fotbalistů,“ říká. Naštěstí pro ně nejde o výraznou zátěž rozpočtů.
„Celkem to vychází na pět tisíc korun ročně – tisícovku do fondu a každý půlrok dva tisíce na příspěvcích,“ popisuje Svoboda. „Plus chceme nějak vypadat, takže třeba další dva tisíce můžou stát teplákovky či tréninková trika. Ale stále platí, že fotbal je relativně levný sport. Když hrál můj syn chvíli tenis, rázem jsme byli na násobcích těchto částek.“
 
 
Text: Miroslav Němý